Meč z doby lucemburské

Meč byl mimo praktickou funkci i nositelem řady symbolických významů. V období raného středověku byly meče významným atributem a symbolem společenského postavení svého majitele, což se odráželo nejen v bohaté výzdobě, ale i v tom, že po smrti majitelů se tyto meče stávaly součástí jejich hrobové výbavy. Omezení vlastnictví mečů v raně středověké společnosti bylo limitováno nepochybně především jejich vysokou pořizovací cenou, kterou si mohly dovolit vynaložit pouze opravdové špičky tehdejších elit. Meč se tak stal odznakem vyššího společenského statutu a později rovněž symbolem práva, jehož výkon byl s tímto společenským postavením nedílně spjat.

 Na raně středověké meče plynule navázal vývoj tzv. mečů románských, které byly stejně jako jejich předchůdci vybaveny krátkými, poměrně širokými čepelemi, které se v průběhu času neustále prodlužovaly a jejich hrot byl stále výraznější. Meče 11. - 13. století byly neustále primárně ovládány jednou rukou, čemuž byla uzpůsobena jejich garnitura rukojeti s dominujícími masivními jednodílnými hlavicemi, které meče vyvažovaly. Celková váha zbraně však byla stále posunuta více ke hrotu, což nás informuje o tom, že tyto zbraně byly určeny především k sečným útokům. V této době byl meč, a to i díky přetrvávajícím velkým pořizovacím nákladům, stále jistým odznakem společenského postavení svého majitele.

 Od konce 13. století, v reakci na stále dokonalejší ochranou zbroj, řešili mečíři otázku zvýšení účinnosti mečů. Tento důležitý problém vyřešili tím, že výrazně prodloužili délku čepele, kvůli čemuž museli adekvátně prodloužit i dělku rukojeti. Vznikly tak typické dlouhé meče, jež byly ovládány oběma rukama, což efektivitu těchto zbraní značně zvýšilo. Jejich těžiště se posunulo směrem k rukojeti, a to mělo za následek lepší ovladatelnost zbraně i při provádění bodných útoků. Od počátku 14. století počaly dlouhé meče na evropských válčištích dominovat a staly se z nich jedny z nejpopulárnějších zbraní vrcholného a pozdního středověku vůbec. V této době totiž přestaly být meče výhradním majetkem vyšších sociálních vrstev. O tomto stavu nás informuje celá řada písemných pramenů, především pak různé policejní řády, které omezují nošení zbraní v areálu měst. Omezení jejich nošení se týkalo rovněž interiérů veřejných úřadů a budov, z pochopitelných důvodů především krčem.

Dlouhý meč doznal ve své době tak velké popularity především díky svým ideálním vlastnostem, které v boji prokazoval.