Zemědělské náčiní
Při každodenní práci používali tradiční zemědělci celou řadu nástrojů. Jen nepatrnou část z nich si zde pokusíme stručně představit. Tyto nástroje si rolníci zpravidla dokázali sami zhotovit, nebo alespoň opravit. Těmto činnostem se věnovali převážně v zimě, když neměli jinou práci. Dominantním materiálem na jejich výrobu bylo dřevo a mnohem méně častěji kov, který byl až do zrušení roboty v roce 1848 pro tehdejší zemědělce poměrně drahý a muselo se s ním proto nakládat velmi hospodárně. Z této doby se dodnes dochovalo rčení o tom, že koňská podkova přináší štěstí. Což v původním smyslu znamenalo, že ten, komu se na poli nebo na cestě podařilo nalézt podkovu, ušetřil nemalé peníze u kováře, který mu z této podkovy mohl vyrobit novou anebo materiál z ní použít třeba na vykování špice k dřevěnému rýči.
Dokážete poznat, k čemu sloužilo jaké zemědělské náčiní? Vyzkoušejte si to zde: https://www.fantomexpozic.cz/pexeso-historicke-zemedelske-stroje.
Dřevěný rýč s okovanou špicí
Jedním ze zemědělských nástrojů, který se od časů, kdy Moravu obývali Keltové, až do doby průmyslové revoluce téměř nezměnil, je celodřevěný rýč vyráběný z tvrdého, zpravidla jasanového nebo bukového dřeva, kterého měli zemědělci dostatek na rozdíl od mnohem dražšího železa. Z tohoto důvodu je na rýči kovová jen nejvíce namáhaná část. Díky tomuto rýči mohli zemědělci obracet půdu tam, kde z nějakého důvodu nemohli použít oradla. Práce s rýčem byla fyzicky velmi namáhavá a zdlouhavá. I velmi zdatný zemědělec nedokázal za jeden pracovní den zrýt více než 200 m2, což mělo pravděpodobně vliv na rozvoj a dominantní používání orební techniky při kultivaci půdy.
Vidle hnojné
Vidle s velmi krátkou, cca 100 cm dlouhou násadou a masivnější konstrukcí s kovovými nápichovými hroty se zpravidla používaly na manipulaci s chlévským hnojem, který dlouhá léta sloužil jako hlavní hnojivo, které se pomoci oradel a rýčů vpravovalo do země.
Vidle podávky
Při sušení sena, jeho nakládání a uložení na půdu hospodářských budov, stejně jako při manipulaci s posečeným obilím, byly nepostradatelnými pomocníky vidle dvojzubé celokovové s dlouhou dřevěnou násadou zvané podávky. Jak je vidět na fotografii, obdobné vidle existují dodnes.
Obilní kosa s obloukem
Dostatečně suché obilí, které se rovnou vázalo do snopů se seklo s kosou s přídavným zařízením, kterým byl oblouk potažený textilií (pók, bubák), který hrnul posečené obilí, aby ho pomocí srpu mohla odebrat žena.
Cepy
Zrno se z obilí svázaného do snopů získávalo mlácením, a k tomu sloužily až do doby poměrně nedávné cepy. Z měkkého dřeva (smrkového, jedlového, lískového či březového) je vyrobeno dlouhé držadlo a z tvrdého dřeva (bukového, habrového nebo jasanového) krátký biják, které jsou spolu spojeny zpravidla koženými řemeny, méně často je tu použito i kování. Při samotném mlácení se nejprve na mlatě (zpravidla zpevněná hliněná podlahová plocha ve stodole) oklepávaly svázané snopy, které se po prvém oklepání obrátily a oklepaly znovu. Pak se snopy rozvázaly a obilí se rozprostřelo po mlatě tak, aby klasy směřovaly doprostřed, a pokračovalo se v mlácení. Hlavně žitná sláma byla po vymlácení cepy v ideálním stavu pro výrobu došků na opravu doškových střech.
Součástí zemědělské výroby bylo i zpracování zemědělských produktů. Nejčastěji pěstovaná potravina, obilí, se původně zpracovávala na ručních mlýncích. Ty byly ovšem později nahrazena mlýny, které byly buď poháněny větrem, nebo , jak můžeme vidět na tomto obrázku, vodou.
Perokresba tuší Jos. Pelíška z r. 1932 s nápisem Z Bohuňova. Detail mlýnského kola s náhonem, v pozadí stavidlo. Obrázek 19,8 x 14 cm, rámeček 29,3 x 23,3 cm.
Poté co se obilí semlelo na mouku, bylo možné zadělat těsto. Ani špetka nesměla přijít nazmar - proto se používaly takovéto lopatky na vyškrabávání těsta.
Celodřevěná lopatka plochá na vyškrabování těsta z neciček čtyřhranná. Délka - 29 cm, šířka 13,5 cm, délka držadla - 11 cm.
Ať již v domácnosti nebo při práci na poli naši předkové potřebovali takovéto džbánky.
Ačkoli se lidé věnovali naplno zemědělství, neznamená to, že by zcela zapomněli na to, že byli kdysi lovci a sběrači. Proto se nám dochoval takovýto krásný louskáček na lískové ořechy.
Lidé v 19. století sice již nepoužívali ruční mlýnky na obilí, ale kávu si pořád ještě mleli sami.
Rýč dřevěný okovaný
Džbán keramický (čepák) zřejmě habánský s úzkým hrdlem bíle glazovaný. Na jeho přední straně se nachází vyobrazení zemědělského náčiní, které je obklopeno rostlinným hnědým, modrým, zeleným a žlutým dekorem. Nahoře se nachází nápis “MARCIN HUCEK”. Do obrazu je vkomponován letopočet 1820. V dolní části je džbán vyspravován železem, ucho je uraženo. Průměr dna činí 12,2 cm, největší průměr 20 cm, průměr hrdla 3,8 cm, a celková výška džbánu je 27,8 cm.
Džbán keramický (čepák?) zřejmě habánský s uraženým úzkým hrdlem, bíle glazovaný. Nahoře se nachází nápis “PETRO ONDRUSS”, pod ním obraz zemědělským nářadím, který drží dva dvouocasí lvi. Na zadní straně najdeme letopočet 1821, dále hnědý a modrý rostlinný dekor. Průměr dna je 11 cm, největší průměr 18,6 cm, průměr hrdla otvoru hrdla 3 cm. Výška - 22,5 cm. Ucho stejně jako bylo v minulosti uraženo hrdlo uraženo.
Archiv MRB.
https://docplayer.cz/18328124-Encyklopedie-stroju-a-naradi-zemedelstvi…
VÁLKA, Miroslav. Lidová kultura a nářečí na Boskovicku. první. Boskovice: Muzeum Boskovicka, 2009. 408 s. Vlastivěda Boskovicka, svazek 2. ISBN 978-80-904089-1-3.
Měchurová Zdeňka: Jak se pracovalo na poli. In: Archaeologia historica. 2008, roč. 33, č. [1], s. 129-144
