U pohádek

Erbovní pověst pánů z Boskovic
První moravský král, jenž založil Brno, zabloudil na lovu a ztratil se své družině. Náhodou se dostal k domu Veleně, muže prostého rodu. Velen se ho ujal, zavedl jej do lázně, sám ho obsloužil a potom pohostil. Když viděl, že pocestný dlouhých vlasů nemá u sebe hřeben, daroval mu jej. Ráno před odjezdem se host Veleně zeptal, zda něco nepotřebuje, že by mu to mohl u krále vyjednat, protože se s ním zná, a pozval ho oplátkou na návštěvu do Brna do zámku. Smluvil s ním den návštěvy, a když se vrátil domů na Špilberk, oznámil vrátnému, koho očekává a přikázal mu, aby návštěvu ihned uvedl. Smluveného dne byl tedy Velen uveden ke králi, v němž s překvapením poznal svého hosta. Poobědval s králem a po obědě jej král vybídl, aby si něco přál, že se mu chce odměnit za jeho pohostinnost. Velen se osmělil a žádal, aby král osvobodil jednu horu, na které měl čihadlo, aby mu nikdo nepřekážel v jeho živnosti. Král mu daroval celý kraj kolem čihadla a vsi, kde bydlel. Na památku vlídnosti, s jakou jej hostil, přijal Veleně do „předního" stavu a učinil ho svým rádcem. Do erbu mu dal hřeben, který dostal od Veleně, a na helm do klenotu udělil věníky, které Velen přinesl do lázně, a polštář, na nějž mu přikázal usednout. Ten erb jeho potomci užívají dosud a již po mnoho set let jsou ve veliké vážnosti.
(Irena Hrabětová: Erbovní pověsti v Českých spisech Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Brno 1992.)

Text pověsti tak, jak ho sepsal Bartoloměj Paprocký z Hlohol

Za panování ještě oněch králův moravských erb těchto pánův nadán jest tak, jakž se to ex traditione maiorum mezi lidmi v rozprávkách nachází, že nějaký Velen, prostého rodu muž, když nejprvnější král moravský, kterýž Brno založil, vypravivše se s dvořany svými na lov od nich se odrazil a náhodou k tomuto Velenovi přijel, jehožto on s velikou vděčností v dům svůj přijal a podlé vší možnosti ctil, nevědouc ani znajíc hostě svého kdo by byl, jemu všelijaké pohodlí činil a jakožto pocestného zmejti poručil a tak krátce mluvíc, jako dobrý hospodář jsouce vděčen příjezdu jeho v dům svůj, všecko dobré prokazoval. A divíce se, že veliké vlasy maje, hřebene při sobě nenosil, do lázně jej uvedše i tím jej daroval, a vidouc osobu hodnou, ve všem mu náležitě posluhoval.

Když pak nazejtří odjeti chtěl, ptal se ho, jestliže by mu se čeho nedostávalo, aby oznámil, že jej vším sobě možným fedrovati a založiti chce. Král nemoha se nadiviti veliké vlídnosti jeho, vsedna na kůň, na díle mu se oznámil, mluvíc: že tolikéž lásku při králi má, jestliže by co při něm potřeboval, že mu chce v tom spravedlivě nápomocen býti. A při tom žádal, aby jej co nejdříveji v pokoji jeho na zámku navštívil, k čemuž mu i den jmenoval. Přijevši pak do Brna na zámek Špilberk, měl v paměti hospodáře svého a hned vrátnému poručil, aby jej jakž nejdříveji přijde (oznámivše mu jméno a způsob postavy jeho) před něj přivedl a opověděl. Což když se stalo a čas uložený přišedl, host tolikéž před krále přiveden: poznal Velen hostě svého, král též hospodáře. A hned poručivše mu k stolu svému sednouti, aby s ním obědval, rozkázal. Velen zastyděvši se, že jest král hostem jeho byl, ale poznavši lásku královskou k sobě, vzal na sebe smělost a z poručení královského počal býti vesel. Když se pak oběd dokonal, učinil král dotázku na něm, jestliž by čeho potřeboval, aby oznámil, že mu ve všem chce milostivým pánem býti. On majíce promluvení to za největší lásku královskou, prosil, jestliže by možné bylo, aby mu osvobodil horu jednu, na kteréž ptačí čihadlo své měl, tak aby mu žádný v živnosti jeho překážky nečinil. Král tuto žádost jeho upřímnou slyšíc s smíchem řekl: Rád to učiním a netoliko to, oč prosíš, ale i ten všecken kraj s horami, rovinami i jinými příležitostmi, kteréž jsou okolo čihadla a vsi té, v níž bydlíš, tobě na věčné časy daruji. A vspomenuvši na vlídnost jeho i na to všecko, co jest mu v domu svém dobrého prokazoval, přijal jej do stavu předního, tolikéž za radu svou, davši mu na znamení oné vděčnosti jeho hřeben, kterýž mu byl dal k rozčesávání vlasův dlouhých, a věníky, jenž do lázně přinesl, tolikéž i polštář, na nějž mu sednouti rozkázal, nad helm vloživši na věčnou památku za erb daroval. Kteréhožto až posavád potomci jeho užívají a od mnoha set let v veliké poctivosti držáni byli a jsou.

(Zrcadlo slavného Markrabství moravského, v kterémž jeden každý stav dávnost, vzácnost i povinnost svou uhlédá, krátce sebrané a vydané roku 1593 skrze Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Paprocké Voli.)