Tradiční zemědělství

Zemědělství můžeme nazvat uměním - uměním pěstovat plodiny a chovat zvířata a tím si zajistit obživu. Počátky zemědělství jsou spojené s přechodem k usedlému způsobu života a následnému vytvoření městských sídel a společnosti, jakou známe dnes. První rostliny začaly být cíleně pěstovány před zhruba 12 000 lety a první zvířata začala být chována o přibližně 2 000 let později. Množství produktů se postupem doby zásadně rozšiřovalo. Hlavní zemědělské produkty dnes lze zhruba rozdělit na potraviny, vlákna, paliva a suroviny. Skupiny potravin zahrnují obiloviny, zeleninu, ovoce, oleje, maso, mléko, houby a vejce. 

Žďáření

Aby dávní zemědělci získali půdu vhodnou k obdělávání, museli nejprve ohněm vypálit původní prales. Vypalování přírodního porostu vyžadovalo dobrou organizaci, aby nedošlo k výraznému poškození humusu. Díky tomu, že se tato technika přípravy půdy dochovala v odlehlých oblastech až do poloviny dvacátého století, víme, že požár byl zorganizován tak, aby spalovaná vegetace hořela co nejpomaleji. Spíše se jednalo o pomalé, lidmi řízené doutnání organické hmoty, které trvalo i několik dní. Vypálené místo se pak dalo dobře obdělávat, a navíc bylo pohnojeno vzniklým popelem.

Přílohové zemědělství

Počátky zemědělství na Moravě byly spojeny s přílohovým zemědělstvím. Tento extenzivní hospodářský systém, který se vyvinul v prehistorické době, byl založen na orání a oséváni pozemku 2 až 3 roky po sobě.  Poté ponechali tehdejší zemědělci vyčerpanou půdu dostatečně odpočinout jako úhor (na 3 až 10 let a v méně úrodných oblastech i déle). Po obnovení půdní úrodnosti se celý cyklus, který vyžadoval rozsáhlé ladem ležící pozemky, opakoval.

Trojpolní systém

Postupný růst počtu obyvatel a s ním spojený relativní nedostatek orné půdy si ve 13. stolení vynutil výraznou změnu způsobu zemědělského hospodaření.  Pole byla sjednocena do dlouhých pruhů (honů), které ideálně vyhovovaly orbě. Veškeré pro orbu vhodné pozemky byly rozděleny do tří rozsáhlých půdních bloků.  První z nich byl oset obilím na jaře (jařiny), druhý na podzim (ozimy) a třetí ponechán ladem (úhor). Ten přitom sloužil ke společné pastvě dobytka. Následující rok došlo k rozorání přechozího úhoru a jeho osetí jařinami. Část polí osetá v předchozím roce na jaře byla nyní oseta ozimem a loňský ozim se ponechal ladem, a tak stále dokola. Tento systém se s menšími vylepšeními udržel až do období průmyslové revoluce. Díky tomu se nám dodnes dochovaly zemědělské nástroje (např. dřevěný rýč s okovanou špicí), které vypadají úplně stejně jako na středověkých ilustracích.

Změny v tradičním polním hospodaření po roce 1848

K nejvýraznějším změnám v tradičním zemědělství začalo docházet po zrušení roboty. Zemědělci, ze kterých se od poloviny 19. století stali samostatní hospodáři na dědičných usedlostech, byli nyní mnohem více motivováni k přijímaní nových poznatků, které jim pomáhaly zvyšovat výnosnost jejich hospodářství. Začala vycházet celá řada popularizačních časopisů s tematikou zemědělského hospodaření. Také vzniká celá řada rolnických škol, včetně té v Boskovicích (1887), kde se synové zemědělců učili nejnovější poznatky v obdělávání polí. 

Střídavé zemědělství

Potřeba maximálně využít veškerou ornou půdu od druhé poloviny 19. století postupně prosadila čtyř a vícehonný systém obdělávání polí, založený na střídání plodin a hnojení. Podmínkou tohoto způsobu hospodaření bylo trvalé ustájení hospodářských zvířat a tím i získání dostatku hnoje, kterým se hnojilo na podzim pří přípravě pole pro okopaniny (řepa, brambory). Název okopaniny je odvozen z častého okopávání těchto rostlin, které umožňovalo minimalizaci výskytu plevelných rostlin. Po okopaninách následovala jař (ječmen, oves) a s ní se vyséval (do podsevu) jetel, který se plně rozvinul po její sklizni. Jetel obohatil prostřednictvím svých kořenů půdu o dusík a byl zároveň vynikajícím krmivem pro ustájená zvířata. Do jetelem připravené půdy se vyséval ozim (žito, pšenice), který maximálně vyčerpal veškeré živiny a cyklus počínaje hnojením se mohl opakovat.